Peníze se dají najít, vydělat, vytisknout, uspořit, vyměnit nebo ukrást. Čas ne. Ten se prostě získat nedá.
Každý z nás má omezené množství času života a já si čím dál víc uvědomuju, jak zásadní je přemýšlet, kam ho investuju. Když se narodíme, tak ve 2 nebo 3 roce života dostaneme svobodu rozhodovat o tom, co budeme chtít, co budeme dělat a jak se budeme rozhodovat. Proto by bylo škoda nechat se řídit cizími očekáváními nebo žít podle scénáře, který nám nenáleží.
Kolik času věnuju vydělávání peněz?
A jakou hodnotu jim vlastně přisuzuju?
Za kolik korun bych prodal hodinu svého života?
Kolik času mi denně sežere internet, sociální sítě nebo práce, kterou dělám jen ze zvyku?
A kolik času trávím venku, v pohybu, na čerstvém vzduchu – prostě jen se sebou?
Kolika let se chci dožít?
Moje prababička se dožila 91 let. Já bych se rád dožil 90 let, kdo by nechtěl?
Ale když se na to podívám trochu matematicky, najednou to nevypadá tak nekonečně:
- 90 let = 32 850 dní
- mínus 3 650 dní (10 let), které si nepamatujeme
- mínus třetina života ve spánku (19 466 dní)
Zbývá přibližně 2 780 týdnů. Když si odečtu i týdny života, které jsem už prožil, tak si můžu položit otázku: Co jsem dělal minulý týden? Co mi z něj zůstalo v paměti?
Mnoho lidí si vybaví jen tři nebo čtyři události. To nemusí být špatně, ale možná to znamená, že nežijeme, jen přežíváme. A právě v tom je klíč, když začít přemýšlet nad tím, čemu věnuju svůj čas a vědomě se rozhodovat, jestli to za to opravdu stojí.
„Lidé ve svém životě nelitují toho, co udělali, ale toho, co neudělali.“
— Philip Zimbardo
Čas není jen na hodinkách
Staří Řekové měli pro čas dvě slova: Chronos a Kairos.
Chronos je čas na hodinkách = přesný, měřitelný, lineární.
Kairos je čas pocitový = ten „správný okamžik“, kdy se něco děje.
A já se učím dávat oběma jejich místo.
Když jsem online, deset minut uteče dřív, než si to stihnu uvědomit. Při čtení knihy mi stejných deset minut může připadat jako vzácná chvíle, kdy se všechno zpomalí.
Zajímavé, že?
Jakou hodnotu má pro mě čas?
Až jednou pohlédnu smrti do očí, chci si umět říct jen jedno:
„Snažil jsem se, co to šlo.“
Úspěchy i nezdary pominou. Ale to, komu jsem věnovala svou nejvzácnější komoditu – čas – zůstane.
Občas si pokládám tři jednoduché otázky:
- Komu a kolik dávám ze svého času?
- Kdybych ležel na LDN, kdo by mě přišel navštívit? Práce nebo lidi?
- A kdybych dnes umřel, co by o mně řekli ti nejbližší?
Tajná ingredience: komu dávám svůj čas
Každý z nás má kolem sebe lidi, kteří si nárokují náš čas – přátelé, kolegové, známí. Ale jen já rozhoduju, komu ho dám.
Přál bych si, aby si lidé znovu začali volat, potkávat se osobně, přát k narozeninám po telefonu a ne přes messenger nebo WhatsApp. Ten osobní dotek má totiž cenu, kterou žádná rychlá zpráva nahradit neumí.
Někdy je možná důležitější říct si prostě: „Tohle už dělat nechci.“ a jít jiným směrem i kdyby to znamenalo se navrátit k starým způsobům fungování, když ještě nebyly technologie.
Prokrastinátor, prekrastinátor a efektivní člověk
Kdysi jsem si myslela, že problém je jen v prokrastinaci – v tom, že odkládám věci na poslední chvíli.
Ale pak jsem zjistila, že i opačný extrém, prekrastinace, je past. Když všechno udělám hned, abych si odškrtla úkol ze seznamu, často to ztrácí smysl.
A tak jsem se naučila hledat rovnováhu.
Efektivní člověk ví, kdy má jednat, kdy si odpočinout a kdy prostě nebýt k zastižení. Protože i tvořivost a otevřená mysl potřebují svůj čas.
Jak dlouho trvá chvilka?
Minulost změnit nemůžu, ale můžu se z ní poučit. Smrt dává životu smysl a ne proto, že se jí bojíme, ale protože nám připomíná, že každá minuta má cenu. Snažím se žít dlouhý život s pamětí života krátkého. Chyby dělám, ale nevzdávám se. Protože selhání je dočasné, ale vzdání se je trvalé.
„Selhat můžeš jen v tom, co nemáš rád. V tom, co miluješ, nikdy neselžeš.“
— Jim Carrey
Mám jen jeden pokus a jeden život. A ten chci naplnit tím, co má pro mě opravdovou hodnotu.
Nejde o to „být šťastnější“. Jde o to pečovat o sebe = o tělo, mysl i vztahy. Cvičit, spát, smát se, milovat, žít vědomě. Protože čemu věnuju pozornost, tím se stávám. A čas… ten už nikdy nedostanu zpátky.