Často vidím, že bez ohledu na to, kolik úsilí zaměstnanci do své práce vkládají, mohou mít pocit, že jim společnost nevěří.
Skutečně platí, že ke všem zaměstnancům přistupujeme stejně, bez ohledu na to, zda pracují v kancelářích, open office nebo ve výrobních halách ❓
Nebo si jen namlouváme, že neškatulkujeme, zatímco manažeři mají jiné ochrany a výhody než ostatní ❓
Pokud chci získat důvěru lidí, musím s nimi jednat jako s rovnocennými partnery. To, že někdo má vysokoškolský titul nebo pracuje v HR, neznamená, že je automaticky důvěryhodnější než ten, kdo má učňovské vzdělání nebo dlouholetou praxi.
Pokud se zaměstnanci necítí bezpečně, musí vynakládat zbytečnou energii na ochranu sami před sebou, místo aby se soustředili na společné cíle. Celá firma se stává zranitelnější vůči hrozbám. Slabí lídři poskytují pocit bezpečí jen úzkému okruhu lidí a ostatní nechávají napospas. To vede k politikaření, zatajování chyb a nárůstu nedůvěry. Převládá paranoia, cynismus a boj o vlastní zájmy. Vidí zaměstnance jen jako prostředek k dosažení cílů. Chybí jim schopnost pomáhat lidem růst a vytvářet stabilní a dlouhodobý úspěch.
Naopak tam, kde je pocit sounáležitosti a důvěry silný, se rodí spolupráce a inovace. Velcí lídři nejsou ti, kdo jen vydávají rozkazy – jsou to ti, díky nimž jejich týmy rostou a dosahují skvělých výsledků.
Jak organizace roste, vedení musí důvěřovat nižším manažerům, že se postarají o své týmy. Pokud se ale starají především o vlastní zájmy, organizace trpí a stává se zranitelnější.
Ve světě plném konkurence a omezených zdrojů právě soudržnost umožňuje firmám uspět. Čím více věřím, že kolegové po mé levici i pravici mi kryjí záda, tím lépe mohu čelit výzvám.
Viděl jsem, že skutečně lidské vedení chrání před interními konflikty, které narušují její kulturu. Takové vedení nepřijímá pomluvy ani neosobní rozhodování. Pokud si zaměstnanci musí dávat pozor jeden na druhého, trpí celá skupina. Ale když uvnitř panuje důvěra a spolupráce, organizace se stává silnější.
Ti, kdo mají to štěstí pracovat ve firmě, která s nimi zachází jako s lidmi, ne jen jako se zdroji, se vracejí domů spokojení, motivovaní a loajální.
Být leaderem vnímám jako být rodičem. Znamená naslouchat, inspirovat a budovat důvěru tak, abysme přijali cíle za své. Když mám v práci špatný den a můj výkon trpí, nepotřebuji hněv nebo výtky, ale podporu. A stejně tak i zájem o naše vedoucí. Pokud je šéf nepříjemný, neznamená to, že mu máme oplácet stejnou mincí – naopak, je na nás, abychom se zeptali: „Jste v pořádku?“ Právě takové vztahy posilují pocit bezpečí.
Vím, že důvěru nelze přikázat. Ale můžeme vytvořit prostředí, kde se lidé budou cítit bezpečně – a to je základem za mě každé úspěšné organizace.