Občas cítím, že se ve firmě něco děje, ale nevím přesně co. Jen mám tušení. Někdy sedím na meetingu a něco mi nesedí – jako by slova, která slyším, neodpovídala realitě nebo na mě mají zvláštní vliv.
Uvědomuji si, že v těchto chvílích ke mně promlouvá můj vlastní stresový hormon – kortizol. Je to on, kdo ve mně vyvolává úzkost a napětí. Když v noci uslyším neznámý zvuk, moje tělo spustí primární reakci „uteč, nebo bojuj“. Kortizol mě má chránit tím, že mě upozorní na možné nebezpečí a přiměje mě jednat.
Jak se to projevuje v práci?
Představme si situaci, kdy někdo zaslechne zvěst o propouštění nebo jakoukoli podobnou všechdotýkající se informaci. Řekne to kolegovi, ten to sdělí dalšímu – a během chvíle se informace šíří celou firmou. Stejně jako stádo jelenů, které zahlédne predátora, se šíří i strach. Najednou se lidé nemohou soustředit na práci a čekají, dokud se hrozba nevyjasní.
Vnímám, jak tento mechanismus funguje i na jiné podněty. Někdy mi může být nepříjemné i něco pozitivního – například když mě šéf pochválí nebo mi zadá nový projekt. Pokud se necítím jistě, moje první reakce může být spíš nedůvěra než radost. Přemýšlím, zda za tím není nějaký háček, jestli mě nečeká něco nepříjemného. Podpoří to u mě opět růst Kortizolu.
Kortizol nemá v těle zůstávat dlouhodobě. Jeho úkolem je rychle nastoupit při ohrožení a pak zase odeznít. Pokud ale ve mně zůstává příliš dlouho, vyčerpává mě. Když se to stane, všímám si, že se mi hůř soustředí, jsem podrážděný a mám menší chuť komunikovat s ostatními.
V takových chvílích mi pomáhá několik věcí:
- Pojmenování pocitů – když si řeknu „teď cítím stres, protože mám strach z nejistoty“, už mě ten pocit tolik neovládá.
- Důvěra v proces – místo okamžitých reakcí se snažím získat více informací a zhodnotit situaci s odstupem.
- Parafrázuji – zopakuji co mi ten druhý říká a zjišťuji, zda to tak skutečně. Snažím se opravdu naslouchat významu myšlenky a né jen slov, abych došel opravdovému porozumění.
Jak mě ovlivňuje toxické prostředí?
Vím, že můj mozek nerozlišuje mezi skutečným fyzickým nebezpečím a abstraktní hrozbou, například nejistotou v práci. Pokud v mém okolí převládá strach, zastrašování nebo nejistota, začínám se chovat podle režimu „hlavně si hledět svého“. Komunikuji jen v nejnutnějších případech, udělám svou práci, a jakmile skončí pracovní doba, zavřu notebook a dál nic neřeším. Nemá pro mě smysl riskovat nebo dělat něco navíc, protože se bojím, že bych tím mohl ohrozit sám sebe nebo své blízké.
Jako sociální bytost potřebuji cítit podporu. Pokud ji necítím, moje podvědomí mě přesvědčuje, že jsem na všechno sám a nikdo mi nepomůže. Když vidím, že se většina kolegů stará jen o sebe, děsí mě to.
Pamatuju si konkrétní situaci, kdy se ve firmě začaly šířit spekulace o reorganizaci a možném propouštění. Nikdo nic nevěděl jistě, ale strach byl cítit ve vzduchu. Lidé přestali sdílet informace, každý se soustředil hlavně na svou práci. Začal jsem mít pocit, že si nemůžu být jistý ani lidmi, se kterými jsem dřív spolupracoval otevřeně.
Jsem si vědom, že problém není jen ve mně, ale hlavně v prostředí
Pokud mezi zaměstnanci a vedením neexistuje důvěra, jediný způsob, jak přežít, je držet se zpátky. Když se bojím, že mě šéf nemá rád, že budu potrestán za chybu, že si kolega přivlastní mé zásluhy, nebo že při nesplnění cíle přijde trest či propouštění, cítím, jak mi kortizol proudí tělem a drží mě ve stresu.
Četl jsem, že práce v toxické firemní kultuře připomíná výstup na Mount Everest – postupně se přizpůsobuji podmínkám, i když jsou extrémní. Horolezci v základním táboře čekají, až se jejich tělo aklimatizuje na nižší množství kyslíku. Stejně tak si i já postupně zvykám na kancelářskou politiku, oportunismus, občasná propouštění a nedostatek důvěry mezi kolegy. Říkám si, že je to normální a že si s tím poradím.
Ale i když mám pocit, že mi to vyhovuje, prostředí na mě neustále působí a vybírá si svou daň.
Co s tím můžu dělat?
Vím, že silná firemní kultura prospívá nejen mému zdraví a vztahům, ale i pracovním výsledkům. Prostředí, ve kterém pracuji, a způsob, jakým se k sobě chováme, jsou klíčové. Pokud mám důvěru ke svým kolegům, jsem ochotnější jim pomáhat, podporovat je a v případě potřeby i obětovat něco pro dobro týmu.
Co konkrétně mi pomáhá vytvářet lepší prostředí?
- Otevřenost – když mám obavy, snažím se je sdílet s lidmi, kterým věřím, místo abych je dusil v sobě.
- Podpora kolegů – když vnímám, že někdo kolem mě prochází stresem, snažím se ho podpořit. Někdy stačí jen vyslechnout a říct „Řekni mi o tom víc“.
- Hranice – učím se rozlišovat, kdy se jedná o reálnou hrozbu a kdy jen o nepříjemnou situaci, která mě nemusí ovlivnit.
Zdravé pracovní prostředí není jen o komfortu – je to základ pro efektivní spolupráci, inovace a dlouhodobou výkonnost. A pokud chci něco změnit, musím začít u sebe – tím, jak komunikuji a jak se chovám k ostatním.
A možná tím inspirovat i ostatní.