Běžným přístupem k řešení problémů je identifikace příčiny a následná oprava důsledku. Nicméně tato metoda nemusí vždy vést ke konečnému řešení, a může dokonce zhoršit situaci. Zde se zaměříme na přeměnu problémů na cíle a konstruktivní přístup.
Cyklus utvrzování problémů:
- Popis problému → snahy o vysvětlení problému → obviňování→ obrana a zpětné obviňování → špatná atmosféra, žádná spolupráce, málo nápadů → žádná řešení → obviňování.
Cyklus rozvíjení řešení:
- Popis cíle → sledování známek zlepšení → snahy o vysvětlení zlepšení → ocenění příspěvků ke zlepšení → dobrá atmosféra, spolupráce, množství nápadů → řešení a zlepšování → snahy o vysvětlení zlepšení.
Proměna problémů v cíle
Ke každému problému patří touha, a právě ta se dá přetvořit na cíl. Mluvíme-li o problému, těžko se vyvarujeme zmiňovanému obviňování. Mluvíme-li o cíli, diskuze se téměř automaticky stává konstruktivní.
Problémy analyzujeme. Cílů dosahujeme. Pokud namísto o problémech mluvíme o rozhodnutích a plánech do budoucna, nemusejí se ostatní cítit, že jsou z něčeho obviňováni nebo za něco kritizováni. Všichni se pak účastní rozhovoru o cílech. A to platí pro pracoviště, povahu druhých nebo zlozvyky.
Obraťme dvojité zápory – nechci špatné jídlo → chci dobré jídlo. Jakmile proměníme dvojité zápory v pozitiva, diskutování o problémech pro nás bude mnohem snazší. Když změníme problémy v odpovídající cíle a dvojité zápory proměníme v klady, nemusíme už nadále mluvit o řešení problémů, nýbrž o dosažení cílů. Mluvit konstruktivně o cílech je snazší, než mluvit konstruktivně o problémech.
Pravděpodobnost dosažení cíle = jeho přitažlivost x víra v jeho dosažení
Nakolik je cíl přitažlivý záleží především na tom, kolik užitku, hodnoty a radosti z jeho dosažení pro nás i ostatní plyne. O co víc jsme přesvědčeni o jeho užitku, o to víc si přejeme jej dosáhnout.
Činitelé zvyšující víru lidí v dosažení cíle:
⦁ Již se částečně podařilo jej dosáhnout.
⦁ Věci už se daly do pohybu správným směrem.
⦁ V minulosti už bylo dosaženo podobných cílů.
⦁ Máme k dispozici zdroje, které nám pomohou cíle dosáhnout.
Stanoví-li si jakýkoli tým společný cíl, pravděpodobnost, že jej dosáhne, lze zvýšit za pomoci následujících otázek:
⦁ Jaký užitek vyplyne z dosaženého cíle jednotlivým lidem?
⦁ Jaký užitek bude mít dosažení cíle pro celý tým?
⦁ Jaký užitek bude mít dosažení cíle pro ostatní?
⦁ Do jaké míry lze vývoj směrem ke stanovenému cíli pozorovat už nyní?
⦁ Jakého obdobného cíle už bylo v minulosti dosaženo?
⦁ Jakými zkušenostmi, schopnostmi nebo vlastnostmi mohou jednotliví členové týmu přispět k dosažení cíle?
⦁ Co se prozatím pro dosažení cíle udělalo?
⦁ Koho můžeme pochválit za posun, který už ve věci nastal?
Malé krůčky jsou většinou lepší než velké skoky, protože pomalý pokrok má větší šanci na úspěch než rozmáchlé projekty.
7 kroků vedoucích ke změně:
- Proměňte problémy v cíle. Je snazší zlepšovat atmosféru na pracovišti podporou pozitivních věcí, než snažit se zbavit těch negativních.
- Udělejte cíle přitažlivými. Cíle se stanou přitažlivými teprve tehdy, když lidé zjistí, kolik výhod vyplyne z jejich dosažení.
- Vytvořte konkrétní cíle. Z cílů zůstanou sny, jestliže se společně nezamyslíme nad tím, co jejich dosažení konkrétně znamená.
- Popište jednotlivá stádia vývoje. Dosažení cílů bude možné, jestliže lidé pojmou tento proces jako jednotlivé stupně. Co je prvním, druhým, třetím krokem na cestě k cíli?
- Vytvořte realizovatelné cíle. Lidé snáze uvěří v dosažení cíle, když zjistí, že existuje hned několik důvodů, proč věřit, že se dílo podaří.
- Upozorněte na pokrok. Když si lidé uvědomí, že se věci vyvíjejí, podpoří to jejich víru v možnosti dosažení cíle a pomůže to pochopit, co posouvá proces kupředu.
- Chvalte za pokrok. Nejlepší způsob, jak podpořit vývoj, je všímat si změn a chválit za ně všechny, kdo k vývoji přispěli.
Hra se stěžovateli
Pokaždé, když si bude někdo na něco stěžovat, aniž by zároveň navrhl konstruktivní řešení, jak danou věc napravit, musí do speciálně za tímto účelem zřízené kasičky přispět padesát korun. Až se nastřádá dostatek peněz, použijí se na společné posezení u kávy, které se uskuteční v pátek jako příjemné zakončení pracovního týdne. Většina zranění není záměrná. Člověk většinou nechce ublížit ani sobě, ani druhému; zkrátka se tak stane, a často kvůli bezmyšlenkovitému chování. Opakované zranění je protiútok; způsob, jakým se člověk snaží bránit, když má pocit, že je obviňován.
Jak můžeme pomoci zraněnému?
– Postavíme se k jeho situaci chápavě a dáme najevo soucit.
– Pomůžeme mu přijít na to, jak se ke křivdě postavit.
– Navedeme ho na cestu, jak celou situaci s druhým člověkem urovnat.
Měli bychom poškozenému naslouchat, vysvětlit mu, že je dobré si o věci promluvit, dát najevo, že chápeme jeho emocionální reakce, které zranění vyvolalo, a podívat se na věc částečně i z pohledu člověka, který křivdu způsobil. Třetí strana by měla druhého povzbudit k řešení situace a pomoci mu zvolit vhodný začátek rozhovoru o tom, co se stalo.
A co když jsme v pozici toho, kdo zranil?
Naší přirozenou reakcí je obrana. Bohužel tím, že se začneme ospravedlňovat, znovu člověka, který si přišel o problému promluvit, zraníme, aniž bychom si to vůbec uvědomili. Předpokladem urovnání neshod a svárů je to, že se naučíme vědomě upouštět od přirozené potřeby se bránit a namísto toho člověku, který nám přichází povědět nebo dát jiným způsobem najevo, že jsme se ho něčím dotkli, začneme naslouchat. Neshody se nejlépe urovnají, jestliže u nich uplatníme stejnou šablonu jako u příjímání kritiky. Člověka, který má něco na srdci, vyslechneme, poděkujeme mu za to, že za námi přišel, budeme se snažit jeho reakci porozumět a omluvíme se za to, co se stalo. Nakonec věc ještě stvrdíme tím, že společně dohodneme postup v budoucnu.
Zaměření na negativa je velmi úzké, zatímco zaměření na pozitiva nabízí širší možnosti nejen v oblasti prožívání emocí, ale i myšlení a konání. Při zaměření na pozitiva se aktivují „centra odměn“, zatímco při zaměření na negativa spíše centra spojená s úzkostí či smutkem. Důležitou ingrediencí naděje a sebedůvěry je představa, že můžeme svou situaci ovlivnit. Lidé s větší možností věci ovlivnit byli zdravější, šťastnější, aktivnější a užívali méně léků než lidé ve druhé skupině. Až zpětně si vědci uvědomili, že tak jako lidé výrazně profitují z pocitu, že mohou věci ovlivnit, rovněž výrazně strádají, když o tuto možnost přijdou.